Exodus 21
Kontext
Druhá kniha Mojžíšova nese v křesťanských Biblích název, jenž vychází z pojmenování řeckého „Exodos“ (Vyjití), který byl později poněkud „latinizován“ a dnes se nazývá Exodus. Tento název ukazuje k Vyjití z Egypta, jako ústředního motivu celého písma, nejen této kapitoly. Tuto skutečnost objasňuje výrok Hospodinův v úvodu k Desateru, smlouvě, kterou Hospodin ustanovuje s Izraelem, svým lidem, jehož vyvedl z egyptské země, z domu otroctví!
Hebrejsky se kniha nazývá „šemót“ (Jména), jež je druhým slovem v počátku knihy a poukazuje na jména synů Jákobových, totiž Izraelových, o kterých se v závěru knihy Genesis (heb. Na počátku) dovídáme, jak sestoupili do Egypta.
Jednadvacátá kapitola knihy druhé knihy Mojžíšovy je součástí celku známého jako, tzv. „Kniha Smlouvy“ (20,22—24,2). Kniha Smlouvy je nadpis, který lze najít ve 20. Kapitole, kde rozděluje dvě důležité části většího celku, který nese nadpis „Smlouva a ustanovení“ (kap. 19.–40. ); ty dvě důležité části jsou Desatero (resp. k tomu lze zahrnout ještě perikopu Mojžíš prostředníkem) a Kniha Smlouvy.
Kniha Smlouvy je vlastně jakýmsi rozvynutím a vysvětlením Desatera, směrnice, která směřuje nebo vyvádí — proces vyvedení ještě není ani zdaleka ukončen — Izrael k novému životu. Kniha Smlouvy, jehož je darování Desatera Hospodinem jakýmsi úvodem1, je tedy spíš stvrzením Hospodinova záměru s Izraelem.
V oddílech následujících až do konce knihy Exodus se tedy dovídáme o různých ustanoveních, které Mojžíš popisuje, tak jak mu to Hospodin přikázal. V prvním ustanoveni „o oltáři“ je řečeno: Na každém místě, které určím, aby se připomínalo mé jméno, přijdu k tobě a požehnám ti (20, 24b). Hlavním úkolem Izraele je tedy svědčit o Hospodinově jménu — stát se požehnaným (či požehnáním).
Výše zmíněné stanovení o oltáři vypovídá o náboženské praxi Izraele, o kultu. Po něm ale už následují nejrůznější příkazy a zákazy, tak aby společenství Izraele mělo určitá pravidla, podle kterých bylo (a je) možno chování Izraele identifikovat, který určuje ráz celého společenství. Ústředním motivem je ochrana života a péče o něj, to je největší Boží zájem na zemi. Kde je život ohrožen, ať už krádeží, ubližováním, podpálením pole nebo jakýmkoli násilím, tam je třeba ne pouze potrestat viníka, ale především zjednat nápravu. V tom je hlavní rozdíl mezi starověkým a dnešním pojetím práva. Starověké právo vychází z toho, že Bůh tu chce mít řád a toto právo je třeba neustále střežit a obnovovat2.
1 srov. Jiří Beneš. Desítka aneb deset slov o Bohu a člověku, str. 29. Kapitola 2.1: Kontext Desatera ve druhé Mojžíšově.
2 Jan Heller. Znamení odkazující k nebi. Rozhovory nad Biblí, str. 93—98. Kapitola: Role zákona v Izraeli a dnes.
21
Ustanovení o otrocích
Ustanovení o otrocích se týká otroků hebrejských, tedy z lidu Izraele. V prvním odstavci se hovoří o lhůtě, po kterou může být hebrej zotročen. Tato lhůta je omezena na dobu šesti let. Po uplynutí této doby je otrok vykoupen. Abychom porozuměli, proč je čas služby takto stanoven, je třeba číst ještě na jiném místě Písem a to v knize Levitikus, kde je stanoveno (kap. 25.), dodržování léta odpočinutí, odpočinutí Hospodinovo, léto milostivé. Léto milostivé je připomenutí, že každý patří Hospodinu, každý stejnou měrou, bez rozdílu, neboť tak to nařizuje Hospodin. Podle toho se pozná Hospodinův vyznavač.
V tomto milostivém létě se každý vrátí ke svému vlastnictví… Nikdo nepoškodíte svého bližního, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin váš Bůh — tímto titulem se Hospodin představuje v úvodu k Desateru a je tedy potvrzením jeho důležitosti.
Ustanovení ještě rozvádí poměr služebníka ke svému pánu a to tak, že cokoli, čeho nabyl po čas služby, zůstává u pána. Zde se jedná především o ženu a děti. Nelze tvrdit, zda tento výrok je možno uplatnit i při zacházení s jiným majetkem, to zde řečeno není. Co ale zaznívá v textu, je možnost zůstat ve službě u pána, kde má otrok ženu a děti. V tomto případě je před Bohem označen jako otrokem (pro svého pána) nadoživotí. Tento zvyk, označení služebníka, otroka, propíchnutím ucha šídlem, byl praktikován zřejmě u vchodu do domu, jak praví poznámka v Bibli (ČEP).
Druhá část ustanovení o otrocích hovoří o hebrejských dcerách, které jsou prodány do otroctví. O lhůtě se nehovoří, ale ta se zřejmě nemění. Dokladem o tom, že je pro zacházení s hebrejskými otrokyněmi závazné nařízení o milostivém létu spatřuji v úvodním verši tohoto odstavce: nebude s ní nakládáno jako s jinými (cizími?) otroky (21,7).
Prvním případem je situace, kdy by pán pojal otrokyni za družku, ale po čase by se mu znelíbila, nesmí ji prodat cizímu lidu, aby s ní nejednal věrolomně. Zde je zase položen důraz na to, aby služebník Hospodinův neuvedl svého bližního do situace, ve které by s ním bylo zacházeno věrolomně, nebo ve které by byl vystaven jednání, které je Hospodinem zakázané. Družku tedy lze vyplatit a vrátit, zřejmě otci, protože žena bez muže (otce či manžela) neměla žádná práva. Druhým případem je, kdyby pán dal hebrejskou otrokyni za družku svému synovi. Pokud by syn pojal za družku ještě další ženu, nesmí být jedna nadřazena druhé, doslova: nesmí ji zkrátit na stravě ošacení a manželském právu (kde se jedná především o zajištění potomka, pokračovatele rodu – syna). Pokud tyto tři věci nedodrží, jeho družka smí odejíd zpět do domu svého otce a bez zaplacení výkupného.
Ustanovení o otrocích tedy zvláštním způsobem upravuje zacházení s otroky hebrejskými, protože jednání jejich pána nesmí jednat proti Hospodinovu zákonua tím pádem nesmí poškodit práva otroků či dcer, protože i oni jsou služebníky Hospodina.
Právo odvety a odškodnění
Toto ustanovení se týká poškození osob, bližních, v rámci společenství Izraele. Ukládá způsob, jak je třeba postupovat, když někdo někoho poškodí, ve zcela konkrétních situacích.
První odstavec je nařízením trestu smrti. Řídí se pravidlem život za život, tedy jak bude řečeno později, pravidlem, kterým se řídí druhý odstavec. Vyjímkou je když někdo někoho zabije, bez úmyslu. V tom případě se může utéci do zvláštního místa, které je Hospodinem pro ten případ určené. Tato místa jsou tzv. „útočištná města“, kterých bylo v Izraeli šest. Tato města byla určena pro ty, kdo neúmyslně zabili člověka. Kdo je blíže specifikován jako Izraelec, host a přistěhovalec (Nu 35,15). Projebuje se zde jasný posun v sociálním jednání Izraele. Zatímco v Exodu se ještě o příchozích a hostech nemluví, což je v dané situaci pochopitelné, v Numeri je již Izrael v nové situaci a proto i nařízení, které má dodržovat jsou nová. Nejsou zcela nová, ale jsou rozpracováním již daných (darovaných) přikázání, v novém prostředí: až přejdete Jordán do kenaanské země (Nu 35,9) — země zaslíbené Hospodinem. Pro utečení se pro ochranu do útočištného města platí pravidlo, že nesmí být vykoupen, protože nesmí znečišťovat zemi krví před smrtí kněze. Tedy lhůta pro návrat do místa odkud přišel je určená životem kněze, sloužícím v útočištném městě. Vrah mohl být i odsouzen (přičemž není jasné, zda i ten který utekl do útočištného města), ale jen na základě několika svědků; k usmrcení nestačí výpověď jednoho svědka (srov. Nu 35, 30–32).
Druhý odstavec tohoto ustanovení práv odvety a odškodnění. I zde se objevuje trest smrti, a sice trest smrti za zlořečení otci nebo matce. Jde o porušení jednoho z přikázání Desatera a to se rovná porušení Hospodinova nařízení, zlehčení výhy Hospodinových slov. Popření Boží svrchovanosti znamená smrt.
Po tomto nekompromisním nařízení následují ustanovení, která rozvíjejí pravidlo oko za oko, zub za zub. Nutno říci, že v porovnání se zákoníky okolních zemí starého Předního východu, se i zde jedná o velký posun. Tam bylo provinění vykoupeno nepřiměřeným nadhodnoceným trestem. V Izraeli se setkáváme s formou trestu na tehdejší poměry nevídaně spravedlivou.
Třetí odstavec se týká zvířat. Pokud zvíře (zde v textu uveden býk) potrká muže nebo ženu, takže zemřou, musí být ukamenován a jeho maso, se nesmí jíst (bylo považováno „za klaté“?); majitel býka, bude bez viny. Pokud byl ale býk již před tím shledán trkavým a jeho majitel na to nedbal, nebude ukamenován jen býk, ale i jeho majitel zemře. Zde je patrný zase důraz na ochranu života, jako ve všech odstavcích předešlých, pokud se nejedná o přímé porušení nařízení Hospodinových, ale je zde jediná vyjímka a to je v nedbalém chování majitele dobytka. Pokud majitel nedůsledně zachází s dobytkem, který je nebezpečný tak, že jeho chování vede až ke zmaření lidského života, musí zemřít i ten kdo vlastní tohoto životu nebezpečného býka. Nedbalost majitele býka, je klasifikováno jako úmyslné zabití. Čteme-li text dále, je v tomto ustanovení rozvíjeno, kdo může být míněn tím mužem a ženou: jestliže býk potrká muže či ženu, jestliže býk potrká syna či dceru, jestliže býk potrká otroka nebo otrokyni. V posledním případě je trest poněkud upraven: Majitel dobytka zaplatí třicet šekelů stříbra majiteli otroků a býk bude ukamenován. Když tedy majitel býka způsobí pracovní neschopnost otroků svého bližního, musí mu zaplatit náhradu za ušlý zisk, který by mu jeho otroci v čase práce vytvořili.
Dalšími ustanoveními jsou stanoveny nápravy za újmu na dobytku. Mrtvé zvíře bývá majiteli nahrazeno cenou ve stříbře. Vyjímkou je zase pokud je smrt zvířete způsobena jiným (cizím) trkavým býkem, nestačí náhrada ve stříbře, ale musí nahradit býka za býka. Posledním je náhrada za odcizené zvíře (býka nebo beránka), které zloděj porazí nebo prodá. V takovém případě je trest vyšší, než podle pravidla „oko za oko, zub za zub“. Náhradou je stanoveno za býka dát pět kusů hovězího dobytka a za beránka čtyři ovce.
Toto poslední ustanovení se již dotýká krádeží a zpronevěry a tím otvírá téma další kapitoly, která o takových přestoupeních pojednává.
Všechna ustanovení práva odvety a odškodnění se dají shrnout veršem: co jsi učinil nebo chtěl učinit druhému, obrátí se na tvou vlastní hlavu (Ž 7,17). Při posuzování činů se rozhodovalo mezi poškozením jenom práva člověka, nebo zda šlo při činu již o porušení svrchovaných nároků Hospodinových. Neštěstí, jež nebylo nikým úmyslně způsobeno, chápali Izraelci jako Boží vedení či dopuštění. Zato opovážlivého vraha nechránil před trestem smrti ani nejsvětější prostor. Vrah mohl být zatčen přímo u oltáře (srov. 1Kr 2,29.31). Určitým novým sociálním posunem tehdejší doby jsou určitě práva otroků na pomstu: za zabití či vyrovnání s jeho majitelem při vyřazení z práce. Pokud šlo o pomstu za smrt otroka, vykonávala ji zřejmě obec, na níž by jinak zůstala lpět prolitá krev (srov. Dt 21,1nn)3. Přesto, že se badatelé shodují, že ve světě staroorientálním se špatně zacházelo s životem nesvobodných lidí, jsem toho názoru, že zákoník Izraele dosahuje v porovnání s okolními národy zřetelní posuny směrem k posílení práv otroků. Otázkou ale zůstává, jak Izrael jednal s otroky, kteří pocházeli z pronárodů. Kniha Numeri sice svědčí i o právech hostů a přistěhovalců, ale otázka je, zda se týkalo i nesvobodných lidí.
3 Kolektiv překladatelů Bible (ČEP). Výklady ke Starému zákonu, str. 280—282. Kapitola: Kniha smlouvy.
Literatura:
Překladatelská komise (ČEP). Bible s deuterokanonickými knihami (ČEP). ČBS. Praha 2005.
Starozákonní překladatelská komise. Výklady ke Starému zákonu (Gn–Dt). ČBS. Praha 1991.
Jiří Beneš. Desítka aneb dest slov o Bohu a člověku. Návrat domů. Praha 2008.
Adolf Novotný. Biblický slovník. Kalich + ČBS. Praha, vydání z r. 1992.
Jan Heller. Znamení odkazující k nebi. Rozhovory nad Biblí. Vyšehrad. Praha 2007.