Blahoslavenství Mt 5,6
Český ekumenický překlad (1984)
„Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.”
Bible kralická (1613)
„Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou.“
The Anchor Bible (1982)
„Fortunate are those who hunger and thirst for righteousness, for they shall be satisfied.“
King James Version (1769)
„Blessed are they which do hunger and thirst after righteousness: for they shall be filled.“
Vulgata
„Beati gui esuriunt et sitiunt iustitiam quoniam ipsi saturabuntur“
Toto blahoslavenství je čtvrté z osmi (resp. devíti). Již na první poslech je zde patrný posun v Matoušově kázání na hoře oproti stručnějšímu Lukášovi, neboť Lukáš se nezmiňuje o spravedlnosti. Kromě Matouše se s blahoslavenstvími setkáváme i u Lukáše, který zmiňuje pouze čtyři výpovědi a snad lze u něj nalézt paralelu ve verši: Blaze vám kdo hladovíte, neboť budete nasyceni (L 6,21). Oproti Matoušovi ještě nabízí čtvero „běda“ – vyslovuje tak negativně zabarvené protějšky k čtyřem blahoslavenstvím (L 6,24–26). Matouš zřejmě shrnuje vícero blahoslavenství.
Blahoslavenství je součástí – vstupním slovem – většího celku, který nazýváme „Kázání na hoře“ (Mt 5–7). V této řeči je vyjádřena podstatná část Ježíšova učení. Už v předchozí kaptole se dovídáme, že Ježíš chodil po celé Galileji, učil v synagogách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu. Teď na tomto místě v textu Nového zákona se prostřednictvím Matouše dovídáme o tom, co mohli slyšet Ježíšovi učedníci; a později také prostřednictvím nejen Ježíše, ale i jeho učeníků celé zástupy.
Blahoslavený je ten, koho uznáváme za nositele Božího požehnání. Překladatelé Českého ekumenického překladu použili výrazu blažený. Takové slovo může ilustrovat i jakýsi mystický pocit blaha, který je od tohoto nz blahoslavenství co do svého významu poněkud vzdálen. Blahoslavenství je překladem řeckého výrazu „makaroi“, jež je překládáno jako šťastný, lépe požehnaný. Novotného biblický slovník nabízí i další synonima jako je velebený nebo pochválený.
Blahoslavení jsou šťastní, vzhledem ke skutečnosti Božího království. Jsou to tedy ti, kteří jsou povoláni k účasti na věčném království Kristově, kteří žijí v blízkosti Boží, Bohem omilostněni. Království, v kterém zákony tohoto světa pomíjí a kde vládnou zákony nové, Kristem zaslíbené. Smysl Ježíšových blahoslavenství je tedy eschatologický.
S blahoslavenstvím se setkáváme také na mnoha místech ve Starém zákoně, a také tam k nám text promlouvá určitou formou zaslíbení. V textu Starého zákona se týká dědictví Izraele, Kenaanu, země zaslíbené. Nabízí tedy také určitý výhled kupředu. O této naději se dovídáme z páté knihy Mojžíšovi, konkrétně v závěru Mojžíšova požehnání kmenům Izraele, kde je psáno: „Blaze tobě, Izraeli! Kdo je ti roven, lide vysvobozený Hospodinem? On je štítem tvé pomoci a mečem tvé velebnosti. Před tebou selže síla tvých nepřátel, pošlapeš jejich posvátná návrší!“ (Dt 33,29). Takové blahoslavení patří celému lidu, který si Hospodin vyvolil k službě.
Hebrejským výraz pro blahoslavenství zní „ešer“, jež je překládá stejně jako řecký výraz „makaroi“ šťastný nebo požehnaný. Často se v SZ používá obratu: „Šťastný je ten, kdo…“ Starý zákon, ale mluví i o blahoslavenstvích, která jsou orientována na jedince, Hospodinova vyznavače. A o tom nám v SZ v hojné míře svědčí Žalmy. Např. Žalm 1.: „1Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na stolici posměvačů nesedá. 2Ale v zákoně Hospodinově jest líbost jeho, a v zákoně jeho přemýšlí dnem i nocí.“ Nebo také Žalm 34.: „9Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu. 10Žijte v Hospodinově bázni, jeho svatí, vždyť kdo se ho bojí, nemají nedostatek.“ (Ž 34,9–10).
Ježíš své učedníky ujišťuje, že ti co lační a žízní po spravedlnosti budou nasyceni. Jak se má Hospodinův vyznavač obrátit k tomu kdo lační a žízní? Odpovědí nám může být přísloví ze SZ: „Jestliže by lačněl ten, jenž tě nenávidí, nakrm jej chlebem, a žíznil-li by, napoj jej vodou.“ (Př 25,21). Přečteme-li si tento verš důkladně, jistě můžeme říci, že jsme již velmi blízko tomu, o čem nám svědčí Matouš ve svém Blahoslavenství. Ježíš ale mluvil ještě o jiném nasycení. O nasycení těch, jejichž hlad prohlubuje bezpráví, zmar. A tak je třeba lačnící a žíznící po spravedlnosti nasytit pokrmem vydatnějším a trvalejším; pokrmem, který nabízí výhled k naději. Tím pokrmem nemůže být nic jiného než chléb života. Z Janova evangelia se dovídáme, kterak Ježíš chodil po Galileji a kázal a v jednom takovém oddílu, kterému předchází nasycení pěti tisíců — v ekumenickém překladu přímo opatřeném nadpisem „O chlebu života“ — se lidé dožadují Ježíše, aby učinil nějaké znamení, viditelné znamení! Aby mu uvěřili. Aby viděli co dokáže. A k tomu připojují svědectví o jejich otcích, kteří jedli na poušti manu, chléb z nebe. A Ježíš odpovídá: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Řekli mu: „Pane dávej nám ten chléb stále!“
Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (J 6,30–35).
Lačněti a žízniti tedy znamená, toužit po duchovním nasycení, bez nějž nejde žít.
Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti… Co je míněno touto spravedlností? V Novém zákoně jde hlavně o překlad výrazů dikaios (=spravedlivý), dikaiosyné (=spravedlnost) a příslušného slovesa dikaiún (=ospravedlnit), jež odpovídají hebrejským odvozeninám z kořene c-d-k (=být spravedlivý, dojít spravedlnosti aj.). Na některých místech (Nového zákona) je patrná i ozvěna řeckého pojetí spravedlnosti jako jedné ze čtyř základních ctností (rozumnost, umírněnost, spravedlnost, statečnost). Tak např. Pilátova žena označuje Ježíše jako spravedlivého (Mt 27,19) a Pilát sám chce býti čist od krve „spravedlivého tohoto“ (Bible Kralická. Mt 27,24). Označení spravedlivý je u Římanů patrně ve shodě s významem nevinný.
Na jiných místech Nového zákona je zřejmě navazováno na sz tradici, která je ovšem často u Pavla zřetelně překročena a prohloubena. Bůh je spravedlivý Otec (J 17,25) a Soudce (1Pt 2,23 aj.); jeho cesty jsou spravedlivé (Zj 15,3); spravedlivá jsou jeho přikázání (Ř 7,12). Spravedlivý je Ježíš Kristus jako Mesiáš (Sk 3,14; 7,52) a zmrtvýchvstalý Spasitel (Sk 22,14; 1Pt 2,23 aj.), právě proto, že dokonale naplnil vůli Boží. Od Matouše se dovídáme, že Ježíš přišel na tento svět, aby „naplnil všelikou spravedlnost“ (Mt 3,15; 5,17). Podle listu Židům Ježíš miloval spravedlnost a nenáviděl nepravost, takže byl obdařen dokonalým vítězstvím (Žd 1,9).
Také věřící v Krista jsou nazýváni spravedlivými. List Jakubův svědčí o modlitbě spravedlivého (Jk 5,16). Matouš píše, že spravedlivý „jsou (to) ti, kteří se v životě uplatňovali skutky lásky, sloužíce téměř nevědomky samému Kristu (Mt 25,37.46). A dále se u Matouše dovídáme, že zlí budou při posledním soudu odděleni z prostředku spravedlivých (Mt 23,49).
Ovšem spravedlnost Ježíšových učedníků musí být hojnější. Musí převyšovat spravedlnost zákoníků a farizeů (Mt 5,20), nesmí být okázalá, tj. nesmí být konána kvůli chvále lidí (Mt 6,1nn), ať už jde o almužnu (Mt 6,2), modlitbu (Mt 6,16) nebo cokoli jiného, co souvisí s vůlí Boží. Ježíš blahoslaví ty, kteří lačnějí a žízní po spravedlnosti, tj. po tom, aby jejich život byl v souhlasu s vůlí Boží, ale upozorňuje na to, co je na tomto světě očekává (Mt 5,10; 1Pt 3,14), jak se dovídáme i z dalšího blahoslavenství: „Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, neb jejich jest království nebeské.“ Tak jako Ježíš je spravedlivý, mají i jeho učedníci činit spravedlnost a tak osvědčit, že jsou z něho narozeni (1J 2,29; 3,10; srov. Zj 22,11). Spravedlnost je dar Boží, který je dán tomu, kdo po něm touží (Mt 5,6; 6,33; srov. Žd 11,7). Jeho předpokladem je odpuštění hříchů pro kříž Ježíše Krista. Jeho zdrojem je narození z Krista (1J 2,29) a zůstávání v něm (1J 2,28; 3,9n).
Použitá literatura:
Adolf Novotný. Biblický slovník. Kalich/Česká biblická společnost. Praha, 1992.
ISBN 80-7017-528-1 (pro Kalich); ISBN 80-900881-1-2 (pro ČBS).
Ekumenická skupina pro překlad Nového zákona. Nový zákon s výkladovými poznámkami.
Vydání 1. Česká biblická společnost. Praha, 1991. ISBN neuvedeno.
W. F. Albright & C. S. Mann. The Anchor Bible Commentary Series. Část: Matthew.
Doubleday. New York City, 1971.
Jan Heller. Biblický slovník sedmi jazyků. Vydání 5., rozšířené. Vyšehrad. Praha, 2006.
ISBN 80-7021-801-0.
William D. Mounce. The Analytical Lexicon to the Greek New Testament. Zonderman Publishing House, a division of Harper Collins Publishers. 1993. ISBN 0-310-54210-3.
Petr Pokorný. Literární a teologický úvod do Nového zákona. Vyšehrad. Praha, 1993.