Smrt v kulturách starého Předního východu II
Mezopotámie
Člověk, kterého stvořil Enki/Ea, byl už od počátku nevyhnutelně odsouzen k smrti a o tom nám dobře svědčí dobře známý Epos o Gilgamešovi. Utnapištim, jeden z těch, kterého bohové nechali přejít do stavu nesmrtelnosti, Gilgamešovi odvětí na jeho životní otázku:
„Život lidský zlomí se jak rákos,
zdatného mladíka, krásnou dívku, (…) smrt.
Nikdo tvář smrti nespatří,
nikdo hl(as) smrti (nezaslechne),
krutá smrt lidi láme.
Což navždy stavíme dům,
což navždy pečetíme (smlouvu),
což navždy se bratři o dědictví dělí,
což navždy nenávist na zemi trvá,
což navždy řeka stoupá (a) přináší záplavu?!
Po řece jepice plují,
tvář (jenom) do slunce pohlédne (a) potom již není ničeho více.
Jak je si navzájem podoben spící a mrtvý,
podobu smrti však nenakreslí,
umrlec člověka (nikdy) na zemi nepozdravil.
Shromáždili se Annunakuové, bohové velcí,
Mammítu, tvůrkyně osudů, osudy určuje s nimi.
Život a smrt přivedli na svět,
okamžik smrti (však) zatajili.“1
Nikdo nemohl žít věčně, ani tak silný a mocný člověk, jako byl Gilgameš. Přesto, že tuto skutečnost Mezopotamci vnímali jako pevnou součást svéhonáboženského systému, určitě by ve svém dávnověku nalezli i několik výjimek, kdy některé své znamenité prastaré muže nechali přejít do nesmrtelného společenství bohů.
Jak tedy bylo jejich pojetí smrti? Lidskou bytost dokázali chápat dvojím způsobem. Člověk, kterému kolovala v žilách krev a neustával u něho dech, byl živý, byl skutečně člověkem (awílu) – tolik mýtus o Atrachasísovi. Když však člověka opustil dech (napištu), změnil se v „přízrak“ (etemmu), byl mrtev. Zajímavostí zůstává to, že člověk takto přízračný ze světa zcela úplně nevymizel, alespoň ne pokud se jednalo o každodenní život jeho blízkých nebo těch, kteří ho za jeho života znali. Stávalo se, že s ním lidé byli ve vzpomínkách, snech, představách nebo na něj nejenom mysleli, ale dokonce ho inejasně zahlédli, ba dokonce se domnívali, že ho slyší hovořit, křičet, či naříkat. Hlavní roli zde určitě hrála paměť. Protože v této době nebyli lidé schopni tak zřetelně rozlišovat mezi skutečným světem a sny, byli přesvědčeni, že tato matná silueta, je projevem nového a konečného stavu zesnulého; byl jím „stín“ nebo „duch“ – totiž onen etemmu, jak rozhodl Enki/Ea. Etemmu byl pravděpodobně – což lze dnes jen těžko prokázat – přítomen v živém člověku (awílu). Šlo tedy o jakýsi latentní projev té části jeho bytosti, která měla odejít z člověka do podsvětí.
Podsvětí bylo v představách mezopotamců definitivním údělem, jenž byl člověku předurčen od samého počátku. Každý se musel podřídit cestě do této poslední destinace, aniž by podstoupil jakýkoli „soud“! Nezměrná a temná sluje, podsvětí, symetrická antiteze „nebes“, byla příbytkem nesčetného množství přízraků, odsouzených k nikdy nekončícímu ochromujícímu spánku.
V průběhu dějin mezopotamie se postupně objevili ipředstavy uspořádání takového podsvětí, které vedli až k přeměně chápání tohoto stínového prostoru. Tyto představy začali u základního modelu, a sice uspořádání k obrazu, v poměru ke skutečnému světu. Příbytek stínů byl uspořádán podle známého vzoru pozemského a nebeského světa s přihlédnutím k systemu panteonu.
Do jeho rozvržení se promítl obraz města, střediska a sídla nahromaděného obyvatelstva, jež se proměnilo v mohutnou pevnost obklopenou mocnými, nezdolnými, ba dokonce sedminásobnými hradbami,2 neboť bylo potřeba zadržet zesnulé v podsvětní říši! V mýtu o sestupu Ištary do podsvětí, se dovídáme o tom, kterak byla bohyně zbavována všech projevů lidství, procházejíce všemi sedmi branami, chmurného a chromými stíny obydleného, města mrtvých. Země bez návratu, kde jsou všichni přišedší zbaveni světla a syceni pokrmem z hlíny a prachu, spočívajíc v mrtvém tichu, kde není žádného pohybu. 3
Toto pojetí říše mrtvích bylo pojmenováváno výrazy Arallú Genzer, „Velké dole“ nebo Erkallu, ze sumerského iri-gal, „Velké město“. Jak už bylo řečeno, bylo spravováno a uspořádáno zcela identicky, ve shodě s městy pozemskými.
Podsvětní panteon byl korunován bohyní Ereškigal, „Paní velkého města“. Postava Ereškigal nás odkazuje k dávnému pojetí sumerskému, neboť jedině tak si lze představit, proč nebyl hlavou města mrtvých korunován mužským principem. Později byla Ereškigal nahrazena velkým a mocným válečníkem. Jmenoval se Nergal. Jak je patrné na první pohled, jedná se o totožné pojmenování, jenom v mužském hávu. Vzniklo ze sumerského výrazu né–iri–gal, „Pán velkého města“. Jak došlo k výměně obsazení hlavního postu? Jak se s tím vypořádala pozdější tradice? Svědčí nám o tom akkadský mýtus, který líčí Nergala, který si získal srdce nejvyšší bohyně podsvětí Ereškigal. Ale aby toho nebylo málo, mýtus se dochoval ještě v jiné verzi, ve které si Nergal místo v čele temného království násilně podmanil. 4
Vládcům v čele panteonu byli poslušni zástupy božstev, nazývaných Anunnakuové,5 jak zmiňuje citovaný úryvek zEposu o Gilgamešovi. A právě zde se nám objevuje motiv „soudu“. Rozsouzením každého etemmu, bylo stvrzeno řádné přijetí zesnulého do řad obývajících město temnoty. Nenálézáme tu tedy žádný hodnotící proces, který by snad rozděloval služebníky podsvětí do nějakých pomyslných kast podle jeho zásluh získaných ještě za života. Posmrtný úděl byl pro všechny stejný. Na tomto místě se určitě nabízí otázka, zda-li existovala možnost nepřijetí, respektive zrušení rozsudku nad zesnulým. Těch několik málo vyvolených, kteří byli povýšeni do stavu nesmrtelnosti, bylo známých z dob dávno minulých. Proto je možné se domnívat, že v této fázi kulturního vývoje, se již toto privilegium neobjevovalo. Proces vytváření panteonu byl již ustálen a tím i přenesen na rovinu nedotknutelnosti.
Nyní se podívejme zpět k naplnění posmrtného života lidí. Zhodnotíme-li roli Anunnakuů, jejich funkci, dojdeme k závěru, že zastávali jen jakousi administrativní složku v úřadu města mrtvých. Nabízí se tu analogie na post písařů. V jejich případě si nelze představit, že by měli na rozsouzení duší nějaký podíl. Jediné možné vysvětlení je, že šlo o jakýsi obvyklý ceremoniál, kterým byl zahájen podsvětní život zesnulého.
Představa neuspořádaného posmrtného života v řadách bývalých smrtelníků nemohla vydržet dlouho. Mezopotámci byli nespokojení s tím, že jejich panovníci by mohli klesnout až na úroveň toho nejnuznějšího služebníka. Prosazovala se snaha uspořádat podsvětní systém tak, aby vyhovoval představám vládců a nejvyšších hodnostářů. Došlo k zásadnímu zvratu ve významu posmrtného života. Do této chvíle, bylo podsvětí chápáno jako místo, kde se měly rozdíly pozemského života smývat. Přišla ale nová doba a s ní se nerovnosti pozemského života úměrně promítli do života podsvětního. Lidé tedy nakonec přisoudili mrtvým stejné možnosti, jako za jejich předcházejícího života. Ovšem pozor! Hierarchie podsvětní nebyla souzena podle zásluh, morálky nebo snad dobrého chování za života na zemi, nýbrž podle postavení toho kterého člověka v jeho předešlém stavu. Tento fakt ale nic neměnil na skutečnosti, že se předpokládala trvající strnulost a ochromenost zesnulých v jejich podsvětním životě. To znamená, že představy o rozdělení zesnulých do jednotlivých stavů podle svých dřívějších pozemských hodností prakticky neznamenal žádnou změnu v dynamice posmrtného života. Účastni na dějinném působení měli nadále zůstat pouze bohové. Zesnulím tedy nikdy nebyla přidělena žádná úloha.
Pokud nebylo přisouzeno zesnulým žádné konání v podsvětí, bylo tomu jinak ve světě živých. Lidé se stále svých zemřelých obávali a připisovali jim četné hříchy. Přisouzena jim byla odpovědnost za „duševní nemoci“ projevující se v jejich společnosti, mezi jejich blízkými. Všelijaký zármutek a žal či beznaděj měli na starosti etemmu, totiž duchové zemželých. Obvyklá praxe v takových případech, kdy bylo dožadováno spravedlivého trestu za hříchy mrtvých, pak zahrnovala rituální úkony, které měli zajistit, aby je i další „síly zla“ (zřejmě Anunnakuové nebo snad jejich služebníci, rozliční démoni dobře známéz literatury té doby), zapudily prostřednictvím náležitých „zaklínání“. Tak se předpokládalo zadostiučinění s odcházejícími mrtvými, kteří ještě nepřešli hraniční řeku, která svým protějším břehem sousedila s podsvětím a mohli se ještě projevovat (nejinak než hříšně) na světě, který právě opouštěli. Přímou cestu do podsvětí měl zapříčinit bezchybně vykonaný pohřební ritus. Ten odpovídal svým pojetím představě obyvatel města mrtvých, nasycených prachem a hlínou. Ty nejhrůznější činy na obyvatelích Mezopotámie měli údajně na svědomí ti nejzuřivější z mrtvých, kterým se nedostalo řádného pohřbu. Rozumějme především, že nedošlo k pohřbu vůbec. Ti se potom mstili za to, že jim jejich potomci nevzdali patřičnou úctu.
Kromě těchto démonů, jak je lidé nazývali, byli ještě přičítáni i jiné přízraky. Tyto přízraky povstávaly, z podobných důvodů, jako předchozí démoni z řad neutěšených zesnulých. V tehdejší době bylo běžnou starostí pečovat o kult zesnulých (svých předků). Bylo jim obětovány nápoje a pokrmy, které, jak se věřilo, byly nutné k udržování jejich posmrtného života. Za udržování tohoto rodinného kultu byl zodpovědný její představený. Tato tradice byla udržována rituální praxí, při níž se políval hrob předka vodou (,která byla považována za nositelku života) a stejně tak se na něj přispělo částí pokrmů. V té části měsíce, kdy přišel čas novoluní a měsíc zmizel a vlastně jakoby zemřel, se uspořádala hostina, která bývala označována akkadským výrazem kipsu, což svým významem značilo „rozdělování stravy“. K takovéto hostině, probíhající podle určitého rituálního pořádku, byli zesnulí zváni, aby tak byli účastni při hodu své rodiny. Při hostinách se vzpomínalo na zemřelé.6
1. Srov. Jean BOTTÉRO. Gilgameš. 2003, str. 164n.
2. Číslo sedm je typickým prvkem objevujícím se v mezopotámské tradicí. (Ostatně, jeho stopy rozeznáváme i v jiných kulturách nějak spjatých s dějinami Mezopotámie). Srov. Henriett McCALL. Mezopotámské mýty. Praha, Levné knihy KMa, 2006, str.72.
3. Srov. Jean BOTTÉRO. Mezopotámie. Nejstarší náboženství. Praha, Academia, 2005, str. 135n.
4. Srov. Miloslav ŽILINA (ed.). Mýty staré Mezopotámie. Praha, Odeon, 1977, str. 243–253.
5. Anunnakové byli původně starosumerskými bohy plodnosti a podsvětí. Srov. Henriett McCALL. Mezopotámské mýty. Praha, Levné knihy KMa, 2006, str.28.
6. Kultu zesnulých, při kterém byl obětován chléb a voda, měl přímou návaznost na Enkiho/Ea, což nám dokazuje sumerský mýtus Sestoupení Inanny do podsvětí. Pro oýivení Inanny je zde zapotřebý života chléb (z něhož je uhněteno tělo?) a následně je pokropena (vzkříšena) živou vodou. Srov. ŽILINA. Tamtéž, str. 69 nebo teké 75. Oproti tomu v akkadské verzi mýtu Sestoupení Ištary do podsvětí se motiv chleba neobjevuje. Srov. ŽILINA. Tamtéž, str. 215.