Smrt v kulturách starého Předního východu I
Egypt
V předdynastické době, ale mumifikaci nepraktikovali ani egypťané. Těla ukládali do hrobu (zahloubené jámy obdélníkového tvaru), jenom několik stop pod povrchem, jak nám dokládají nálezy z badárského období. Zesnulý byl zabalen do zvířecích kůží nebo do plátna. Do hrobu byla ukládána společně s nebožtíky i určitá výbava, skládající se z obvykle používaných nástrojů (z pazourků a také mědi!) a osobních šperků. Mezi ně patřili nejrůznější amulety se zvířecími motivy, slonovinové hřebeny, lžičky, nebo kosmetické nádobky, břidlicové palety a kosmetické prostředky. Specifickým znakem bylo zelené barvivo, vyrobené z rozdrceného malachitu smíchaného s olejem nebo tukem. Tím bývali zesnulí potřeni. Zelená barva byla později dávána do spojitosti s životem a v těchto dobách mohla napomáhat zemřelému obnovit svoje životní síly.1 Nezbytné byly pro zdárný vstup do posmrtného života také zásoby potravin. Obvyklé byly také sošky nahých žen, ať už v hrobech mužských či ženských. Těla byla ukládána ve skrčené (fetální) poloze, s tváří obrácenou k západu, kde byla říše mrtvých. Už v této době, byl zájem o to, aby si pozůstalí své předky nijak nerozhněvali. Pohřeb musel proběhnout podle určitých náležitostí. Egypťané tehdy věřili, že se za ně budou zemřelí přimlouvat u božstev v podsvětí. Kdyby nebylo tělo pohřbeno, nebo snad pohřeb neproběhl podle všech náležitostí, dalo se očekávat, že se budou duchové zemřelých na svých pozůstalých mstít.
1. Srov. Rosalie DAVIDOVÁ. Náboženství a magie starověkého Egypta. Praha, Vyšehrad, 1994, str. 72.