Náboženství Mezopotámie: místo bohoslužeb
Místo bohoslužeb
Bohoslužby ve staré Mezopotámii byli vykonávány v chrámech, jež tehdejší lidé stavěli na vyvýšených místech, chrámových horách, přičemž místo, kde se praktikoval kult byl navíc vyzdvižen na vystavěný stupeň. Chrámy mívaly i více částí. Hlavní částí byla svatyně a ta byla obklopována nejrůznějšími kaplemi, které byli označovány nezřídka slovem „stánky“. Hlavní bohoslužebným prostorem ale byla svatyně. Speciálním místem pak byla tzv. „svatyně svatých“, kam byl zapovězen vstup a do které bylo zapovězeno i jenom pohledět. Chrám spočíval na stupni či na jevišti, na vyvýšeném místě, kde se také často provádělo několikero kultických činností, k nimž patřilo například losování. Svatyně byly také nezřídka opatřovány branou nebo sloupy, které označovaly vstup a plnili úlohu strážců, k tomu byly vybaveny patřičnými reliéfy. Reliéfy vyobrazovali strážce v lidské či zvířecí podobě, vyzbrojené zbraněmi, oděni v brnění nebo alespoň v hrůzunahánějící grimasu. Každý bůh měl své určité insignie, které k němu patřili, které jej charakterizovali. V chrámu jistě nemohl chybět oltář. Každý bůh musel být opečováván stejně, jako vladař a tak mu museli být obětovány nejrůznější pokrmy a nápoje a k tomu právě oltáře sloužili. Kromě vybavení k chrámu patřilo i rozsáhlé území, zpravidla to byla pole obdělávaná pro potřeby chrámu a kněží: zahrady, sloužící jako útočiště kněžím a k zdůraznění velikosti boha, dílny, kde se pracovalo k poctě boha a odkud pocházelo všechno vybavení, kterým disponoval chrám i kněží, jako byly trůny, truhly, křesla nebo chcete-li stolce, praporce, erby, kadidelnice a jiné četné věci. Neopomenutelnou součástí chrámového komplexu bývaly i zásobárny, které často v dobách hladu pomohli lidem přežít. Nelze si nepovšimnout, že chrám byl původně poměrně silnou hospodářskou jednotkou, která vládla určitým způsobem celému městskému státu. Král býval zároveň velekněz a jemu tedy byli všichni podřízeni. Dalším modelem byla existence velekněze, který vykonával všechny činnosti kultu ve svatyni a král, který vykonával jen některé výroční veřejné bohoslužebné kulty. Chrám byl určitě i střediskem vzdělanosti a svým způsobem předznamenává vznik škol. K chrámu náležela i bydliště, kde byly ubytovány i kněžky-prostitutky, které sloužili k sakrální prostituci. Každý chrámový komplex měl uprostřed vlastní dvůr, kde se při některých výročních slavnostech také odehrávala shromáždění. Ta byla doprovázena procesím, při kterých se shromažďovali sochy nejrůznějších božstev, která sloužila jako zástup, taková dvorní společnost v kultu místního boha-vládce. Kromě chrámového komplexu, ústředního místa městského státu, ještě existovali menší svatyně, které sloužili pro vykonávání výročních nebo vlastně novoročních procesí. Taková svatyně byla nazývána novoroční dům. Specifickým útvarem mezopotámského chrámového stavebnictví byly zikkuraty (zikkurat =„vyvýšený, vysoký“), stupňovité pyramidy. Pyramidy měli několik stupňů, přičemž nejspodnější byl nazýván zemí a na nejvyšším místě spočívala chrámová stavba, která byla zdobena modrou glazurou, jež byla také specifická pro starou Mezopotámii, respektive Babylonii. O tomto uspořádání těchto pyramid nás informuje i samotný jejich název: É-temen-an-ki (dům základů nebe a země). Stupňvitá chrámová věž prakticky bývala součástí každého města ve staré Mezopotámii. Každé město, každá chrámová hora, tedy spojovala nebe se zemí. Poschodí zikkuratu bylo sedm, počítáno od základny, tedy od prvního stupně=země a rozměry všech stran, tedy jejich šířka byla stejná, základna byla čtvercového tvaru. Šířka pyramidy odpovídala její výšce. Každý ze stupňů pyramidy představoval určitou součást nebes, slunce, měsíc a hvězdy (planety), jejich význam byl i astronomický a dokonce jeden zikkurat v Borsippě se jmenoval „dům sedmi vládců nebe a země“. Některá vyobrazení zikkuratů čítala poschodí pět, ovšem jejich význam nelze vysvělit, neboť se nezadochoval záznam vysvětlující jejich počet. Účel těchto chrámových věží není dodnes zcela známý. Jisté je že plnili jeviště novoročních slavností, kde se odehrával, jako bohoslužba, svatý sňatek (‘ieros gamos), jenž byl magickým obřadem, kterým byla oplodněna sama země a jenž měl v zemi zajistit blahobyt. Další funkcí bylo jistě místo zikkuratu sloužící jako obětiště a v neposlední řadě se zde také odehrávala pozorování oblohy, činnost vykonávína chrámovími astronomy (hvězdopravci). Chrám, spojnice mezi nebem a zemí, byl nejdůležitějším místem mezopotámské městské či státní společnosti. Sem se upírali zraky lidí. Odtud byl řízen chod země. Chrám byl srdcem celého organizmu, které pohánělo řečiště celé společnosti.