Přehled dějin Mezopotámie II
Největším kulturním vynálezem mezopotamské civilizace byl bezpochyby vynález písma. Písmo se zrodilo v tichosti (kolem roku 3200, jak dnes předpokládají archeologické výzkumy), především jako pomocník v evidenci při oběhu velkého množství různých statků.
Uživatelé asi tisícovky původních pikto– a ideografických znaků, jež zpočátku pouze připomínaly nebo zastupovaly věci, potřebovali asi jedno nebo dvě století k tomu, aby každý z nich obdařili schopností také vyvolávat jména věcí, čímž je bezprostředně spojili s mluveným jazykem. Po méně než pěti stech letech se stalo klínové písmo dokonalým a jemným nástrojem, schopným s jistotou zaznamenávat, předávat a šířit všechnyvýsledky myšlení, citů i slovních projevů ve všech možných rovinách. Nejstaršími písemnými památkami psanými obrázkovým písmem jsou tabulky raně historického období z počátku 3. tisíciletí; jsou to administrativní záznamy z velkého chrámového hospodářství z města Uruku a seznamy slov sestavené podle obsahu do jednotlivých skupin, z nichž se pak vyvinuly sumersko–akkadské lexikální série. Tyto a další spisy pořízené tímto písmem se v našich očích staly svědectvím života jejich autorů i jejich časů, které nás mimo jiné uvádějí do historického období.
Na počátku 3. tisíciletí byli Sumerové odsouzeni k zániku tváří v tvář etnicky početnějším a silnějším Akkadům, jimž ustavičně přicházely nové posily ze severu, a byli neúprosně pohlceni početným obyvatelstvem semitského původu.
Všechny dokumenty, které se nashromáždily v průběhu věků, nás vedou k závěru, že od konce 3. tisíciletí zůstala sumerština podle dobrého zvyku jazykem písemnictví, jinak však začala být nahrazována akkadštinou, která se poznenáhlu stala jediným jazykem obecně používaným. Od tohoto okamžiku se jedinými dědici, jedinými nositeli této prastaré mezopotamské tradice stali semitští Akkadové. Následně došlo i k přeměně politického uspořádání Mezopotamie. V tomtéž období, kolem roku 2300, skoncoval Sargon I., energický amocný vládce města Akkadu, prostřednictvím mnoha válek, anexí a výbojů se starobylým režimem městských států. Až doposud vzkvétal jeden vedle druhého; každý městský stát byl obydlen z větší části zemědělci a pastevci žijícími v malých vesničkách soustředěných okolo hlavního města. Je třeba zdůraznit, že tato politická roztříštěnost neměla žádný vliv na kulturní jednotu země. Její obyvatelé sdíleli stejný způsob života, vyznávali stejné náboženství, z jehož božského zástupu si každý městský stát zvolil, bezpochyby už v čase existence autonomních vesnic, jednoho ochránce a nadpřirozeného představeného, jednoho zvláštního boha i s jeho vlastním božským dvorem. Sargon tuto barvitou mozaiku jedním rázem přivedl vniveč. Všechna knížectví a království shromáždil pod svou silnou rukou okolo svého města Akkadu, které se stalo hlavním městem celé země. Hnán svou ctižádostí a snahou o upevnění své moci, připojil ke své zemi i všechny okolní kraje od západu Íránu až po Malou Asii a vytvořil tak první mohutnou říši, kterou starověký Přední východ poznal. Tato obrovská stavba, křehká svou velikostí, etnickou, politickou i kulturní nesourodostí, však nepřetrvala ani dvě století a proměnila se v gigantické rozvaliny.
Říše neměla dlouhého trvání, ale s určitostí nasměrovala snahy pozdějších panovníků k velkolepým sjednotitelským snahám a mohutným politickým systémům. Hledaným ideálem už nebyl skromný městský stát, ale rozsáhlé, mocné a dobře organizované království, mnohem skvělejší než drobná
a vedle sebe ležící knížectví nebo království dob minulých. Měřítko politické velikosti se změnilo.
Poslední století 3. tisíciletí bylo nejprve svědkem vzestupu sice menšího království, jež se zrodilo na troskách Sargonovy říše, nicméně to bylo království pevně založeno vládci jihomezopotamského města Uru, kteří ještě uchovávali sumerštinu jako všeobecný dorozumívací a literární jazyk, vzdávajícíc tak poctu svým prastarým a nezapomenutelným předkům.
V zemi se však postupně začali objevovat na znamení semitské převahy, jako nepřátelské a hrozivé síly, první představitelé nové vlny imigrantů, pozdější příbuzní starobylých Akkadů, již stejně jako oni přitáhli ze severozápadu a byli také nazýváni „lidé Západu“ (sumersky martu, akkadsky amurrú; my je nazýváme Amorité nebo Amorejci). Hovořili jazykem, který byl příbuzný akkadštině, jenž se však zároveň od ní v důsledku vývoje v čase odlišoval. Nazýváme ho „kanaanštinou“. Z něho se později zrodila jednak ugaritština, jednak hebrejština a její příbuzné jazyky. Jejich pronikání do země, ať již izolované a v rodinách nebo hromadné a v tlupách, trvalo několik set let. Nechali se však brzy zlákat civilizací s níž se tu setkali. Ta byla v plné síle a navíc lépe organizovaná než civilizace, do níž se vetřeli jejich akkadští předchůdci. Přinesli však do ní mnoho podnětů a nutno říct, že jí pomohli k novému rozkvě-tu. Lze to pozorovat i při četbě několika málo vrcholných děl sepsaných v akkadském jazyce (zejména mýtus o Atrachasísovi (Přemoudrém) a epos o Gilgamešovi).
Zmatky vyvolané v zemi některými okolnostmi spojenými s příchodem Amorejců a stejně tak
i nepřátelské vpády Elamitů, jihovýchodních sousedů Mezopotamie, přispěly zřejmě nejen k zániku urského království, ale byly i příčinou stoletého nebo dvousetletého návratu k rozmělnění říše ve starobylou formu městských států.
Po tomto období, okolo roku 1800 se inteligentní, schopný a zdatný vládce Babylónu (v té době jednoho z téměř neznámých městských států) jménem Chammurapi, jenž byl amorejského původu, postavil s úspěchem do čela země, kterou proměnil ve skutečné království. I on byl zmítán onou poli-tickou touhou po sjednocení městských států v mocnou centrálně řízenou říši, stejnou touhou, jako již dávno před ním i akkadský Sargon. Vytvořil mocnu a rozlehlou říši, k níž nepatřila jen tehdejší Mezopotamie, ale i mnohé oblasti jejího vzdáleného vlivu. Na severu, za pohořím Džebel Hamrím, to byla Asýrie, jež byla od dávných časů rovněž obývána Semity, která se ale nacházela stranou civilizačního kontaktu se Sumery. Od této doby, politický centrálně spravovaný celek království, který vytvořil Chammurapi, s centrem v Babylónu a celého jeho okolí, celá „Babylónie“, zůstala navždy srdcem
a kulturním střediskem země a v jejích očích i středem veškerého světa.
Neuplynulo ani jedno století a sláva s kterou Chammurapi sjednotil celou říši, upadla v zapomnění. Pod vlivem mnoha vnitřních nepokojů a útoků nepřátel padla celá země do rukou Kassitů, kteří dolů do Babylónu sestoupili z pohoří Zagros. Kassité chod říše nijak nezměnili a uspořádání, jak politické, tak hospodářské, pokračovalo v duchu předchozího systému. Zemi udržovali v jisté vojenské netečnosti, která, jak se zdá, byla příznivá myšlenkovému prohloubení a vyzrání.
Na straně jedné této netečnosti a otupělosti Babylónu využila Asýrie a znovu získala a upevnila
svou dávnou nezávislost a stala se z ní soupeřící země soustředěná okolo Aššuru, svého prvního hlavního města (které později, okolo roku 800, nahradil Nimrúd a dále, přibližně od roku 700, Ninive). Od tohoto okamžiku byla Mezopotamie politicky rozdělena; Babylonie na jihu a Asýrie na severu. Obě království udržovala vztahy nezřídka i přímo nepřátelské.
Na straně druhé, tisíc let po Amorejcích vnikli do země jiní Semité, kteří, podobně jako jejich předchůdci, přicházeli v početných zástupech od severozápadu. Jejich jazykem byla aramejština, jež zařazujeme do velké rodiny jazyků semitských. Označujeme je rodovým jménem Aramejci, i když v jejich početné skupině je možné v čase rozeznávat i několik zvláštních kmenových podskupin, mimo jiné
i třeba nedostatečně známé Chaldejce. Přinesli s sebou skutečný poklad, abecedu, jež byla vynalezena okolo roku 1500 v Syropalestině a která neobvykle zjednodušila psaní. Mezopotamští vzdělanci však hláskovým písmem pohrdali. Aramejci je ostatně nenabízeli ani nevnucovali. Byli daleci toho, aby se nechali jako jejich amorejští předchůdci snadno svést a pohltit skvělou mezopotamskou civilizací, do níž se nezačleňovali naráz. Jejich kmeny (dlouho si totiž udrželi toto zřízení) dávaly zpravidla přednost táboření ve stepi nebo u městských bran. Někdy obyvatele města, aniž by skrývali své nepřátelské a dobyvačné záměry, napadli, plenili jejich obydlí a způsobovali zejména v Babylónii (Asýrie se vůči nim zřejmě dobře ubránila) velké a dlouho trvající zmatky a masakry, narušovali pokojný život a ničili blahobyt. Nakonec se stejně začlenili mezi domácí obyvatelstvo, i když světší zdrženlivostí a váháním, než jejich amorejští předchůdci, a usazovali se na vybraných územích. Jejich přítomnost a jejich zásahy však ovlivňovaly stát v pozadí jeho vývoje po dobu jednoho tisíciletí, posledního,které ještě říši zbývalo.
První staletí tohoto vývoje byla zpočátku naplněna slávou a všemocí asyrské říše obdařené několika panovníky z rodu Sargonovců, kteří jí vládli mezi léty 702 a 690. Od Íránu až po Malou Asii se před nimi chvěly všechny národy, včetně království Izraele (víme o tom dost z Bible) a Egypta, které sužovali svými každoročními nelítostnými kořistnickými válečnými výpravami, pleněníma rabováním. Ale „věčné“ říše nevynikají žádnou zvláštní pevností. Dvacet let po nejslavnějším panovníkovi Aššurbanipalovi (668–627) se v Asýrii všechno rozpadlo pod prvním úderem Babylónu, jenž od svého vysvobození z Kassitské nadvlády (okolo 1150) nepřestával pomalu sbírat své síly, které bezpochyby narůstaly i díky integraci aramejských a chaldejských složek. Ninive padlo v roce 609 a rázem byla Asýrie vyškrtnuta z historie navždy.
Vzdor snahám a úspěchům panovníků Nabúkadnezarova ražení (Nabúkadnezar II., 604–562) nepřežila krátká „chaldejská dynastie“ v Babylónu ani jedno století. Zánik babylónské převahy se stal neodvratným tváří v tvář nové mocnosti, která se zvedla s perskou dynastií Achajmenovců na východě Íránu. Její první vládce Kýros Veliký (550–530) se stal bez potíží pánem Mezopotamie, kterouokamžitě přičlenil jako nejbohatší a nejslavnější provinci – satrapii – ke své obrovské říši. Peršané neměli ve zvyku a tím méně bylo jejich zájmem pustošit, aby mohli vládnout. Velmi obdivovali starobylou krajinu Mezopotamie a její úctyhodnou kulturu a usilovali proto o zachování jejího věhlasu a jejího hospodářského blahobytu. Země ale pozbyla nezávislosti a bylo stále složitější udržet v Mezopotamii její dávnou kulturu při životě. Postupně přišla i o svůj tradiční jazyk. Kýros dal nakonec před svým vlastním jazykem, „starou perštinou“, přednost aramejštině, aby tak jazykově sjednotil říši. Aramejština počala postupně vytlačovat i akkadštinu a tu potkal nakonec stejný osud jaký kdysi ona sama připravila sumerštině. Mluvčí akkadského jazyka si vypůjčovali z aramejštiny kulturní výrazy a v účetních a obchodních záznamech se vedle klínopisných záznamů po čase začaly objevovat i jejich přepisy do aramejského hláskového písma.
Jen dvě stě let po Kýrovi, v roce 330, se Alexandr Veliký, poté co zničil mohutnou achaimenovskou stavbu, zmocnil celé země, jež se po jeho smrti stala součástí nového a cizího organismu, seleukovského království, v němž už Babylón ani nesehrával úlohu hlavního města.
Mezopotámie přestala oslňovat okolní svět jako kdysi a pomalu začala umírat. Svou akkadštinu, kterou podle očekávání nahradila v běžném denním styku aramejština, už skoro zapomněla. Ve vzděla-ných vrstvách se nad lidovou aramejštinou prosadila řečtina. Starobylou akkadštinu se podařilo ucho-vat už jen v několika málo osamělých a uzavřených kruzích učenců, kteří byli s to oceňovat a uchovávat kulturní dědictví tří tisíců let jedinečné mezopotamské kultury. Politické události se zřejmě Alexandra příliš nedotýkaly; nedotkl se ho ani požár a zničení Babylónu, které spáchali dobyvační Partho-vé v roce 127, jenž přinesl definitivní zánik tohoto nedostižného města. Od tohoto okamžiku se jeho slavné dějiny jeví stále mlhavější a vzdálenější. V nadcházejícím čase se rozplývá v zapomnění trvající celá dvě tisíciletí.
Nejmladší klínopisný text, pravděpodobně tedy poslední článek vyvedený v klínopisu je hermetická a astronomická ročenka, zařazená přibližně do roku 74 našeho letopočtu. Po tom, co si jejího autora našla smrt, celá ta úctyhodná a neobyčejná civilizace zavřela oči společně s ním, přežívajíc snad tu atam v aramejských překladech některých významných literárních textů nebo útržkovitě v řeckých překladech jejího vědění.