Přehled dějin Mezopotámie I
Mezopotámie se rozkládala na území dnešního Iráku, mezi řekami Eufrat a Tigris. Stejně jako Egypt patří k nejstarším civilizacím na světě. Jméno Mezopotámie pochází od Řeků, jeho doslovný význam „Meziříčí“, tak odkazuje k oběma zmíněným řekám, pramenícím v horách Anatolie a plynoucím víceméně souběžným tokem až do Perského zálivu. Přirozené hranice Mezopotámie tvoří horské hřebeny Anatolie na severu, pásmo pohoří Zagros na východě, Arabská poušť na jihozápadě a Perský záliv. Dělila se na dvě části – na severní Asýrii a jižní Babylónii – přibližně v místech dnešního Bagdádu.
Asýrie, se rozkládala v prostoru často nazývaném Úrodný půlměsíc, který se táhne od středomořského pobřeží do severního Iráku a těží ze srážek vznikajících díky řetězci hor, jenž se rozbíhá podél břehů Sýrie a dále do vnitrozemí na jihu Anatolie. Jižně od tohoto pásu kopců a údolí se rozprostírá Arabská poušť, a právě v této klimaticky příznivé oblasti vznikly asi před 10 000 lety první lidské osady s počátky zemědělství a chovem dobytka.
Babylónie zaujímala oblast ležící mezi Bagdádem a Perským zálivem. Tuto část Mezopotámie tvořila především rozlehlá zátopová planina, utvářená obrovskými nánosy bahna, které s sebou obě řeky přinesly. Její půda byla velmi bohatá na rozmanité minerály a proto bylo možné očekávat, že to bude oblast úrodná. Ovšem země byla rovinatá a chyběly zde hory nutné pro vznik deště. Skrytý hospodářský potenciál babylonské roviny bylo možné zužitkovat až s prvním velkým vynálezem starověku, zavlažovacím systémem, díky kterému se podařilo dovést vodu z řek do kanálů a zdrží. V této době došlo k rozvoji prvních obcí, které těžily ze systému umožňujícího jak zajištění nutné obživy, tak i nárůst přebytku, rozrůznění kulturní činnosti těchto obcí a následně život stále většího počtu z nich v nové formě kolektivního společenství, ve městě.
Města byla rozeseta podél obou hlavních toků, z nichž každé spravovalo vlastní pastviny, pole
a zavlažovací soustavy. Na základě tohoto uspořádání mezi nimi nevyhnutelně došlo k určitým druhům spolupráce a vzájemné tolerance. Městský stát reprezentuje společensko–politický útvar, jenž vytváří kulturní povědomí o rázu starověké Mezopotámie.
Obě oblasti se nelišily jen geografickými podmínkami, ale prodělaly i odlišný historický vývoj. Asýrie i Babylónie, byly po celou dobu své existence vystaveny neustávajícímu přílivu kočovných kmenů ze syrských stepí a kmenů ze severovýchodních pohoří. Nejvýznamnější vlny těchto kočovníků podstatně ovlivnily charakter mezopotámské civilizace. Mezopotámie byla směsicí různých ras, jazyků, kultur a dynastií. Oproti tomu Egypt se vyvíjel po celou dobu pod nadvládou jediného panovníka, hovořilo se jediným jazykem, populace byla tvořena jedním lidem, a území Egypta bylo napájeno jedinou řekou. Mezopotámii spojovalo především společné kulturní dědictví, které utvářeli a udržovali písaři, jejichž zásluhou vznikla tisíciletá tradice, která nás opravňuje mluvit o mezopotamské civilizaci. Centrem této tradice byla Babylónie na jihu, ale sever, Asýrie, nebyl jen pouhou kopií jihu, nýbrž základní prvky mezopotámské tradice formulovala Asýrie vlastním, zcela svébytným způsobem.
Nedlouho poté co začaly vznikat první městské státy, asi v 4. tisíciletí, se na území jižní Mezopotámie usadilo obyvatelstvo, které přišlo z přímořské oblasti, snad z míst podél íránského pobřeží Perského zálivu. Nově obsazené území nazvali „ země Sumer“. Odtud pochází jejich název. Dodnes není možné identifikovat odkud Sumerové přišli a k jaké etnické, kulturní nebo jazykové větvi patřili. Někteří badatelé v nich vidí potomky jedné z oněch skupin kočovníků, kteří v dřívějších časech zemi obsadili. Jiná teorie popisuje jakousi (zřejmě pokojnou?) vlnu imigrace, která do Mezopotámie přivedla kulturně vyspělejší obyvatelstvo a tím i značně zvýšila úroveň tamějšího života. Za doklad této hypotézy můžeme považovat legendární či mytickou tradici o „sedmi mudrcích“, podle níž se dostalo drsnému a divokému obyvatelstvu Mezopotámie „poučení o všem, co je součástí civilizovaného života“, od zvláštních bytostí „přišedších z moře“.
Druhou polovinu země označují stejně staré dokumenty jménem „země Akkad“. Pod pojmem „Akkadové“ rozumíme obyvatele semitského původu, o nichž víme, že se v zemi usadili. Akkadština patří do skupiny semitských jazyků. Příslušníci této jazykové skupiny, Semité, jsou známi již téměř pět tisíc let a stále se vyskytují zejména na Předním východě. Po akkadštině vzešly z této jazykové skupiny v období přibližně dvou tisíc let další známé jazyky jako je eblajětina, kanaánština, aramejština, jihoarabština i arabština se všemi svými dialekty. Zrod této dnes velmi početné skupiny lze předpokládat od počátku 4. tisíciletí na severním okraji velké Syrsko–arabské pouště, kde tito tehdy chovatelé drob-ného dobytka pásli svá stáda. Později v historickém období, se jejich menší skupinky (zřejmě rodiny či rody?) připojovaly k obyvatelstvu Mezopotámie, vábeni jejich přívětivějším a výnosnějším živobytím. Semité putovali podél Eufratu a nakonec se zde usadili a pod silným vlivem mezopotamské kultury postupně asimilovali. Ve 4. tisíciletí je tedy Mezopotámie osídlena na severu Akkady a na jihu Sumery.
Společná přítomnost Sumerů a Akkadů dala za vznik dvěma kulturám, které se vzájemně obohacovaly a z jejichž sblížení vzešla pozdější osobitá a složitá kultura Mezopotamie. Jak moc se obě kultury tehdy mezi sebou prolínaly, se dnes dá určit jen velmi nepřesně, ale určité stopy lze zajisté vypozorovat v jazyce, jak Akkadů, tak Sumerů. Tyto prameny zároveň dokazují, že Sumer měl převahu nad Akkadem. Dále je možné, že to byli Sumerové, kteří silně ovlivnili náboženské myšlení Akkadů, kteří žili ještě více méně kočovnickým způsobem v době, kdy přicházeli na území obývané Sumery.